"Až pochopíme, že se nerodí plod, ale citlivá inteligentní myslící bytost, tedy člověk, až ruce nastavené k práci skloníme, abychom je nabídli k pomoci, až pochopíme, že těhotná se stává bohyní a ve chvíli porodu odchází do svého nitra, kam nikdo nesmí vstoupit, až pochopíme, že jsme jen pozorovatelé, pak jsme porozuměli, co je normální porod."
(Dagmar Suchá, UNIPA)

pondělí 18. srpna 2008

Moře

Piju pivo, chodím spát po dvanácté, poslouchám Boba Dylana, trpím občasnými záchvaty smíchu a pak zase smutku, potřebuju se pořád s někým vobjímat (opravdu Petruši je to tak!), občas koukám jen tak do prázdna, mamka mi několikrát za den musí odpovídat na otázku: "Máš mě ráda?"
Diagnóza je docela jasná...

Dneska mě celý dopoledne držely "klipy" od Across The Universe - hrajou tam samí sympaťáci (já nevím jestli je to skupina, film, muzikál, nebo co...ale to je mně dneska jedno). Jo, to bude muzikál.

Bylo báječný ráno v Býkovích s mlhou a s vůní konce léta. A konec léta já nerada. To neznamená ale, že to ráno nebylo báječný. Když ráno mrznou ramena a konečky prstů a tráva žloutne, uííí, rorýsi zase odletěli do Afriky, už jsem je dlouho neslyšela. Prý lítají až 160 km v hodině... Oni u toho ještě stihnout pronikavě řvát a tím si mě získali.

Dojela ségra:) A byly jsme spolu v lese. Ležely jsme na louce, koukaly na mraky. Tlačily nás ty drsný trávy do lýtek a zad. Povídaly jsme a probraly tady ten pitomej řád světa. Dělaly jsme hvězdy, stály na hlavě a zkoušely stojku. Linda se bála pavouků a hadů, jedla ostružiny a říkala, že opravdu milují jen muži v Brazílii. Potom šli kolem dva koňové, zjevili se docela znenadání, zcela jistě si nás chtěli očuchat, sametovýma tlamičkama nás rýpnout mezi lopatky a zjistit tak, co jsme zač. Byli obrovští, krásně stvoření. Jeden z nich, intelektuál, povídal, že dobrá tráva je právě tam, kde sedíme, že na obloze se tu zastavily mraky a čas, že neexistuje. Tak, že udělají výjimku a svezou nás. Vylezla jsem tedy na toho intelektuálně vyhlížejícího koně, objala jsem jeho krk a hřívu, zavřela oči a chodili jsme dlouho po loukách, dokud nepřišel večerní chlad.

Wiki: Socha Krista Spasitele na kopci Corcovado tyčící se nad brazilským městem Rio de Janeiro: Tuto sochu si roku 1921 objednala arcidiecéze v Riu de Janeiru. Socha je vysoká 39,6 m a váží 1145 tun. Je dílem francouzského sochaře Maximiliena Paula Landowského. Slavnostně odhalená byla 12. října 1931 jako památník brazilské nezávislosti na Portugalsku, vyhlášené v roce 1822. V červenci roku 2007 byla zařazena do novodobého seznamu Sedmi divů světa.

Kurňa, píšu tady, že mám ráda podzimní listí - blbost!
Jo a myslím, že by bylo zase fajn cítit moře.


J.

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Musim tu jednu vec poopravit, neni to tak, ze na svete opravdu miluji jen muzi v brazilii, kouzlo je v tom, ze oni o tom umi zensky hezky presvedcovat:-))) a jestli je to tak nebo ne, to uz nechaji na kazde z vas...Jinak ten den v Býko byl supr, kopce, trava, les a hlavne ty vune, vune vseho, to je nadhera.
Linda

Anonymní řekl(a)...

Holka, já nevím jestli jsi... asi jo, ale když tě čtu, tak mám pocit, že ne :-) ale chystám pro tebe překvapení... ;-)

Anonymní řekl(a)...

rozepiš se o pitomým řádu světa, prosím. (bez ironie)

Jaňula řekl(a)...

To Peťa K: UAU překvapní, překvapení miluju!!! A pekvapení pro MĚ k tomu. A nic moc mě nenapadá!!! Ty a dlouho mě nenapínej, prosím:)

To spaceil: Rozepíšu.

J.